(28.01.2015 18:27:35, Inkvizitor) Takový zákon neexistuje. Průběh zkoušky může upravit vnitřní předpis vysoké školy (např. Status univerzity nebo Studijní a zkušební řád). Maximálně by se mohlo stát, že by se zkoušením kolidovalo správní právo, zejm. pokud by obsah zkoušky hrubě neodpovídal znalostem, které má mít student, který si zapsal předmět (příklad: Pokud si někdo zapíše předmět dejme tomu "Kant a jeho doba" a vyučující teprve u zkoušky sdělí, že je předmět určen výhradně pro studenty doktorského studijního programu filozofie, může student 2. ročníku německého jazyka a literatury požadovat zpětné anulování zápisu - a pokud by s požadavkem neuspěl, soud se postaví na jeho stranu).

Podmínky konání zkoušky, zejm. doba, stanoveny nejsou. Zkoušení tři hodiny může znamenat i to, že se zkoušející marně snaží najít alespoň nějakou souvislejší znalost, aby mohl udělit s klidným svědomím E. Každopádně zevrubné zkoušení je sice náročnější pro obě strany, ale je mnohem spravedlivější, než zkoušení letecké z několika málo otázek. Jedna z prvních velkých zkoušek, které jsem skládal, byla organizována tak, že jsem byl ve škole prakticky až do večera: Písemná zkouška s volnými odpověďmi na otázky pokrývající prakticky celou látku, během opravování praktická zkouška s měřením a vypracováním protokolu a po krátké pauze ústní prezentace. Vše bodované podle zhruba známého klíče. Výsledná známka byla podmíněna minimálním počtem bodů z každé části, u písemné práce i minimálně 50% bodů z každé dílčí otázky; při splnění této podmínky se body sečetly. Součet měl opět jisté minimum, takže když někdo prošel vším hraničně, neuspěl. Známka se stanovila podle bodů. Velmi vyčerpávající, velmi stresující, ale rozhodně ta nejspravedlivější a nejobjektivnější zkouška, jakou jsem zažil. reagovat zde
Web: https://www.youtube.com/watch?v=xg4AHoBJgvY