Upřímně? Kdybych měl shrnout studium na VŠEM, tak chaos. A druhým slovem marketing. A třetím… radši ani ne, protože bych se zase rozčilil.Od prvního dne jsem měl pocit, že jsem si nekoupil vzdělání, ale předplatné na zklamání. Na webu a na dnech otevřených dveří to vypadá jak Silicon Valley pro budoucí manažery: praxe, projekty, skvělí odborníci, moderní přístup… Realita je spíš „PowerPoint Academy“, kde se občas někdo tváří, že se učí, ale většinou se jen přežívá do konce semestru.
Organizace školy je jak kdyby ji řídil někdo, kdo si plánuje život podle horoskopu. Rozvrhy se mění tak často, že jsem si vážně začal myslet, že se to losuje v tombole. Jednou přijdete na přednášku a zjistíte, že je zrušená. Podruhé vám přijde mail o změně času… po tom čase. Potřetí se ukáže, že místnost vlastně neexistuje, protože „to je starý rozpis“. Já jsem se fakt přistihl, že si víc hlídám e-maily než vlastní spánek, protože kdybych na chvíli polevil, tak mi mezi tím přesunou zkoušku do jiného století.
Studijní oddělení je kapitola sama pro sebe. Člověk má pocit, že tam pracuje několik paralelních vesmírů. Zeptáte se na jednu věc a dostanete tři různé odpovědi, podle toho, kdo zrovna zvedne telefon. A když pak přijdete s tím, že „minule mi bylo řečeno…“, tak se na vás koukají, jako byste právě přiznal, že jste osobně potopil Titanic. Jakože vy jste problém, ne ten systém. Ten je přece „nastavený správně“. Jasně. Asi stejně jako rozvrh.
A výuka… prosím vás. Někteří vyučující se snaží, fakt jo, a těch mi je upřímně líto, protože se topí v prostředí, kde se kvalita bere jako volitelný doplněk. Většina hodin je ale tragédie: někdo si stoupne před třídu, otevře prezentaci, kterou očividně neviděl od roku 2014, a začne monotónně číst slajdy. Ne vysvětlovat, ne diskutovat, ne učit — číst. A když se zeptáte na něco konkrétního, dostanete odpověď typu „to už je nad rámec předmětu“. Nad rámec předmětu je tu zjevně i logika.
„Praxe“ je tady spíš legenda, něco jako jednorožec. Všichni o tom mluví, všude to visí v propagačních materiálech, ale jakmile se zeptáte, co přesně to znamená, tak zjistíte, že praxe je často ve stylu: „udělejte skupinovou práci o firmě, kterou jste nikdy neviděli, a napište, co by mohla dělat líp.“ Takže děkuju, už vím, jak zachránit světový byznys z gauče.
Zkoušky a hodnocení jsou jak ruská ruleta, jen místo nábojů jsou tam nálady vyučujících. Kritéria buď neexistují, nebo jsou napsaná tak, že by se dala použít i na hodnocení pečení bábovky. Jednou stačí „něco odevzdat“, podruhé vás potopí za detail, o kterém nikdy nikdo nemluvil. A zpětná vazba? Jo, tu jsem taky viděl — jednou — bylo to jediné slovo: „OK“. Za několikatisícové školné mě tahle „OK“ zkušenost fakt obohatila.
Celkově mám pocit, že škola funguje tak, že hlavní je, aby student platil, moc se neptal a ideálně byl rád, že vůbec existuje. Všechno je naleštěné zvenku, uvnitř je to ale často improvizace, alibismus a věčné „to se řeší“. Tady se neinvestuje do kvality, tady se investuje do dojmu.
Kdybych se mohl vrátit v čase, tak si místo toho zaplatím kurz účetnictví, přečtu tři dobré knížky a ještě mi zbyde na dovolenou. Protože tohle? Tohle je drahá lekce o tom, že hezká brožura ještě není vzdělání.