Zamyšlení nad tím, kam se za poslední čtvrtstoletí posunulo české vysoké školstvíPřed pár týdny jsme oslavili 25. výročí tzv. ´sametové revoluce´, jež vyústila v přechod od socialistického zřízení pod vedením vládnoucí komunistické strany směrem k novému demokratickému politickému režimu. Ponechme stranou, nakolik se za ono čtvrtstoletí v reálu podařilo naplnit ideály, představy a očekávání, které tehdy rezonovaly napříč celou naší společností. V každém případě, takřka ve všech oblastech došlo k podstatným změnám – v ekonomice, justici, sociální sféře, zdravotnictví… a samozřejmě i ve školství, to vysoké nevyjímaje. V čem je konkrétně vysoké školství zcela jiné než tomu bylo před 25 lety? Jistě je toho mnohem více, než nabízí níže uvedený výčet. Pro svoje zamyšlení se však omezím na několik rozdílů z kategorie nejviditelnějších:
1) Více škol, více oborů, více studentů
Čím jiným začít než vývojem počtu škol a vysokoškolských studentů? Kromě veřejných škol za tu dobu vzniklo i několik desítek škol soukromých. Většinou se setkávám s tím, že je tento trend hodnocen negativně a ruku v ruce s kritikou takřka až do omrzení zaznívají hesla jako ´devalvace vzdělání´, ´inflace titulů´, ´gaussova křivka´ a tak dále, a tak dále… Je logické, že kvalita se rozmělňuje, nicméně v procentu mladých lidí nastupujících na vysoké školy nikterak nevybočujeme z evropského průměru. Samozřejmě je to obrovský rozdíl oproti době před 25 lety, kdy v ČR mělo VŠ vzdělání zhruba 6 % obyvatel. Ale proč z toho dělat tragédii? Spíše to znamená pro školy novou výzvu, jak pod tíhou masy studentů nastavit a udržet pomyslnou laťku tak, aby skutečně nedocházelo ke znehodnocování formálního vzdělání.
2) Odosobnění studia
Určité odosobnění studia souvisí nejen s prvním bodem, nýbrž také s rozvojem informačních technologií, jejichž vliv a úroveň před čtvrtstoletím a nyní patrně ani nemá smysl srovnávat. Klasické indexy nahrazují ty elektronické, místo ústních zkoušek jsou preferovány standardizované písemné testy, také komunikace s učiteli se přesouvá od osobního kontaktu čím dál více směrem ke komunikaci virtuální. Dříve se říkalo, že je lepší nevybočovat a nikterak na sebe neupozorňovat. Z mé zkušenosti dnes na vysokých školách platí opak, protože asi každý vyučující nerad vidí, když k němu na zkoušku přijde student, u něhož si vůbec není jistý, že na oné škole studuje (což se vzhledem k dnešním počtům studentů stane úplně lehce). Známá tvář má tak hned na začátku jistou výhodu.
3) (Ne)viditelná ruka trhu v mnoha podobách a odstínech
Kde je poptávka, tam je i nabídka. Jeden ze základních ekonomických vztahů a jeho pronikání i do oblasti formálního vzdělávání jsme mohli nově i v předchozích 25 letech pozorovat v různých formách. O vzniku celé řady nových soukromých vzdělávacích institucí, což není namístě hodnotit samo o sobě negativně a stereotypně („soukromá škola = koupený titul“, atp.), již byla řeč. Celkem viditelná ruka trhu práce hraje roli v tom smyslu, že na vysoké školy chodí nejen studijní typy, ale i celá řada dalších mladých lidí, a to zjednodušeně řečeno proto, že jim v podstatě nic jiného nezbývá. Dostali jsme se totiž do situace, kdy si řada firem zvykla na to, že i na středoškolská místa mohou poměrně snadno získat vysokoškoláky (pro středoškoláky už pak zajímavých míst logicky zbývá opravdu jen pár). Byznys se stal bohužel také ze psaní různých závěrečných prací. Asi se podvádělo vždycky, nicméně nezbývá než doufat, že se z poctivých studentů nestane ohrožený druh.
4) Kontakt se zahraničím
V zájmu objektivity je třeba říci, že určitý kontakt se zahraničím (nejen s východním blokem) v akademické sféře byl i za minulého režimu, nicméně i tak lze souhlasit s tvrzením, že od 90. let se české univerzity postupně otevřely světu. Mezinárodní spolupráce, stejně jako četnost výměnných studijních pobytů jak studentů, tak i akademických pracovníků, jsou dnes zcela někde jinde, než tomu bylo v období před ´listopadem 89´. V kontextu toho, že věda je v dnešní době samozřejmě globální záležitostí, by to ani jinak nešlo. Zintenzivnění a prohloubení zahraničních aktivit českých škol bylo také spojeno s přistoupením naší země do EU. Nejznámějším a nejvyužívanějím evropským programem podporujícím mezinárodní studentské výměny je Erasmus, který vznikl už v roce 1987 a od nynějšího roku ho nahradila nová verze Erasmus+, přičemž se počítá s tím, že v následujících 6 letech ho využije několik milionů studentů evropských VŠ.
5) Studium VŠ jako součást životního stylu
Zatímco dříve o budoucím studiu mladého člověka do značné míry rozhodovala kritéria jako třídní původ, kádrový profil, bodovací systém a některá další (pokud se nezajímáte o nedávnou historii, asi vám podobná slovní spojení mnoho neřeknou), dnes hrají roli úplně jiné aspekty. Pokračovat po maturitě ve studiu se stalo vlastně jakýmsi standardem a vedle toho, že je to tak trochu i nutností (viz trh práce z bodu 3), je možné říci, že pro některé mladé lidi je to také věcí určité módnosti a životního stylu. Vysoké školy tak pracují s početnou množinou studentů, jejichž spektrum motivace pro pobývání na konkrétní škole je dosti široké. V souvislosti s tím také ustupuje do pozadí pravý smysl vzdělání, který je mnohem širší než jen snaha o získání titulu („kdo nemá diplom, není in!“) a o výhodnější pozici pro budoucí profesní uplatnění.
Email: bruna.jiri.01gmailcom